Záchranná stanice pro Československé vlčáky a Kristy (rozhovor)
Následující rozhovor nám poskytla Kristy – Pájina kamarádka, která vytváří web pro Záchrannou stanici pro Československé vlčáky. Pobavily jsme se s ní o jejím pohledu na zvířata a o fungování samotné záchranné stanice.
Cane Cara: Ahoj Kristy, díky, že sis na nás udělala čas! Řekni nám na úvod, jak ti do života přišli Atrey a Aspera?
Kristy: Já jsem původně chtěla menší plemeno. Asi tak zhruba poloviční, než jaké mám teď (smích). Pak měl ale kamarád v záchrance psa na hlídání a já jej šla venčit. Na druhé procházce už jsem dostala k venčení Atíka. Majitel záchranky mi o něm říkal, že jej nikdo nechce, protože už je starší, ale já si jej vzít nechtěla, protože jsme neměli v bytě povolená zvířata. Za pár měsíců jsem ale začala být nalomená a přesvědčila majitele bytu,
aby to šlo 🙂
CC: Takže Atrey je tedy právě ze Záchranné stanice pro Československé vlčaky?
K: Ano, oba dva jsou. Atrey, když přijel poprvé, byl v hrozným stavu. Měl podlitiny na břiše, evidentně týraný pes. Následně jej adoptovali, ale kvůli životní situaci jej vrátili zpět, čímž se strašně umocnil jeho strach z mužů. Dávali jsme jej dlouho dohromady, aby bylo vůbec možné s ním vyjít ven a někoho nám nesežral 🙂
CC: Kdy jste se vlastně rozhodli, že si vezmete ještě druhého psa?
K: Chtěli jsme, aby mohli být parťáci. 🙂
CC: Narazila jsi na nějaký problém při jeho pořizování? Nebo ještě lépe, všimla sis nějakých rozdílů mezi ČR a Slovenskem, v rámci registrace psa nebo podobně?
K: Například, když jsem jej registrovala v ČR, tak mi bylo řečeno, že vzhledem k tomu, že tu nemám trvalý pobyt, tak si psa zaregistrovat nemůžu a tím pádem nemám ani poplatky. Na Slovensku mi ale zase řekli, že tam s tím psem nebydlím, takže si jej nemůžu zaregistrovat ani tam. Následně jsme tedy vyřešili alespoň čip, ale tím to pro nás skončilo.
CC: Jaká byla tvoje cesta k Záchranné stanici pro Československé vlčáky?
K: To byla trochu náhoda. Začala jsem prakticky jejich pejsky jen venčit. Tato záchranka patří manželům, kteří jsou na to sami a mají cca 20 pejsků. Zkoušela jsem vymyslet jak jim pomoci a vzhledem k tomu, že už jsme se nějakou dobu znali a vytvořili si vztah, vznikla z toho spolupráce ohledně webovek.
CC: Je něco, co ti jako majiteli psa chybí? Ať už v rámci Brna nebo republiky. Já osobně třeba mám problém hledat místa ke koupání, vzhledem k tomu, že mám složitějšího psa a není možný ji třeba pustit úplně na volno a podobně. Je něco, co tě napadá?
K: Je fakt, že to koupání je pro nás trochu problém. Musíme najít vždy úplnou samotu, je to jistější.
CC: Je třeba idea výběhu, který si můžeš zarezervovat jen pro sebe beze strachu, že se tvůj pes ocitne v konfliktu, zajímavá?
K: To určitě. Každej majitel problémovějšího nebo složitějšího psa to zná.
CC: Co se týká této konkrétní záchranné stanice, jsou psi k adopci nebo zůstávají tam?
K: Funguje to tak, že jsou psi k adopci na dálku. To jsou většinou psi, kteří za sebou mají historii toho, že například pokousali majitele. Někteří jsou i k přímé adopci. Bohužel v případě ČSV se jedná často o situace typu “Jééé, ČSV, ten je krásnej, vypadá jako vlk, toho chci” a po nějaké době majitelé zjistí, že nemají potřebnou zkušenost nebo celkovou schopnost s tímto plemenem pracovat. Následně se psi vrací, ještě více pošramocení, ať už psychicky nebo fyzicky. I mě spousta lidí říkalo, že jsem blázen, když si chci vzít staršího ČSV z útulku. Určitě to ze začátku byl boj, ale sžili jsme se. 🙂 Chtělo to ale spoustu práce, porozumění a trpělivosti.
CC: Chodili jste někdy i na výcvik nebo jste to zvládli sami?
K: Co se týká Atíka, ten základy už měl. Ale ještě předtím jsem to řešila v rámci ČSV skupiny v Brně a ozvala se mi paní, která má doma jeho bráchu a jeden čas měla doma právě i Atíka. Naučila ho základní poslušnosti, takže jsme potrénovali s ní. Jiný případ je Aspera, tu musíme dávat do kupy kompletně. Je to těžší, protože nevíme její historii do detailu. Jediné co víme je, že byla 3 roky s majiteli, kteří s ní nedělali absolutně nic. Měla teda pocit, že si může dělat co chce. Do záchranky se dostala s tím, že si ubližuje, když je sama, je agresivní ke všemu co se hýbe a cvičák s ní není možný. Až po delší době se přiznali k tomu, že na ni používali elektrický obojek, bohužel bez jakékoli zkušenosti.
CC: Jak přesně se to na Aspeře projevilo?
K: Ze začátku měla strašný stihomam naprosto ze všeho, bála se hlavně manipulace nebo když jsme se snažili korigovat její chování, automaticky vrčela nebo rovnou vyjela. Očividně ji zavírali v koupelně, protože sama často leze do vany – má ji jako pelech a má také hrůzu, když se něco děje v bytě ve tmě.
CC: Jak dlouho ji máte? Víte její věk?
K: Máme ji cca rok a je 4 roky stará. Na cvičáku je oproti všem tvrzením strašně šikovná, je to zlatej pes.
CC: Je problém najít cvičák, který by neměl problém s ČSV nebo se tohle vůbec neřeší?
K: Vybrat cvičák trochu problém byl. Člověk řeší, že chce najít místo, kde s ČSV nebude problém, kde s nimi už třeba je i nějaká pozitivní zkušenost. Začínat od základů se starším psem bylo náročný. Nakonec jsem dostala tip od kamarádky na výbornej cvičák a čekali jsme půl roku, než se pro nás vůbec uvolnilo místo.
CC: Ještě by nás zajímalo, čím krmíš pejsky?
K: Výhradně barfujeme. Přestali mi totiž jíst granule, ale po mase se mohli umlátit (smích). Je fakt, že na maso byli zvyklí i ze záchranky, takže jsme to zkusili a všichni jsou spokojení 🙂
KRISTY, DĚKUJEME ZA ROZHOVOR!
ZÁCHRANNOU STANICI, O KTERÉ SE V ROZHOVORU MLUVÍ, NAJDETE NA ADRESE:
